Special Forces: Team X je third-person akční střílečka zaměřená pouze na multiplayerová klání. Pakliže tedy patříte mezi vyznavače singleplayerových her, Special Forces vám nemá co nabídnout, těm ostatním naopak ano. Ve hře se proti sobě postaví dva týmy složené z osmi živých hráčů na každé straně. Základním principem hry je samozřejmě souboj těchto dvou týmů.

V úvodním odstavci jsem mluvil o několika esech v rukávu, které tvůrci se Special Forces: Team X měli. O co jde? Tak především, hra disponuje hned několika odlišnými herními módy (Team Deathmatch, Hot Zone, High Value Target, Capture the Flag a Control Point), levelováním a upgradováním vaší postavy, a obsahuje rozsáhlé možnosti editace - řeč je hlavně o arzenálu zbraní, který je široký, a jelikož si jej můžete různě namíchat a vytvořit tak ideální kombinaci, spolu s dalšími hráči můžete potenciálně vytvořit tým nepřekonatelných bojovníků. Druhým velmi neotřelým prvkem je prostor (tedy herní mapa), kde se bojuje. Ty jsou ve hře tři. Na to si asi řeknete, že je to dost málo, jenže Special Forces: Team X má unikátní schopnost míchat prvky právě těchto třech různých map do jednoho celku - hráči si totiž před každým kláním navolí, jak bude daná mapa namíchána. Můžete se tak spolehnout, že často bude mapa vypadat úplně jinak. Posledním esem v rukávu Special Forces: Team X je rozhodně grafika. Cell-shadu ještě rozhodně neodzvonilo, ba naopak, pro Xbox Live Arcade je kreslená grafika tím nejlepším řešením. Hra vypadá moc hezky, pěkně se hýbe a také se dobře ovládá. Bonusem jsou i dobře zpracované zvuky jednotlivých zbraní.

To všechno je moc hezké, teď bohužel na řadu přichází druhá strana mince - negativa. Ačkoliv totiž Special Forces: Team X disponuje zcela originálním systémem vytváření herní mapy pro přestřelky, přítomnost pouze třech možností, z kterých můžete výslednou mapu nakombinovat, způsobuje, že zprvu originální prvek dostává na frak, protože mapy se stejně opakují. Navíc, míchání jednotlivých sekvencí, dělá výsledný prostor nepřehledný a znemožňuje používání týmových taktik a postupů, protože mapy se zkrátka nedají naučit nazpaměť.

Pravděpodobně největším problémem, kterým Special Forces: Team X trpí, je technická nedoladěnost; a to prakticky ve všech ohledech. Jedním z hlavních nedostatků je absence hráčů – za to bohužel tvůrci samotní nemůžou – ale když si chcete zahrát a narazíte jen na tři probíhající matche, přičemž v každém se vyskytují 2-3 hráči, až taková zábava to není. Osobně jsem měl i veliký problém se do nějaké hry dostat, Special Forces neustále hlásilo, že limit pro připojení vypršel a hra již neexistuje (avšak při dalším refreshnutí ta stejná hra stále běžela, připojit se ale nedalo ani tehdy).

Když už se do hry dostanete, procházka růžovou zahradou se nekoná. Hry jsou nestabilní a lagující hráče potkáte prakticky na každém kroku. Naprosto nelogicky funguje respawn systém – často se při respawnu ocitnete na místě, kde vás okamžitě odkráglujou, v tom lepším případě jste vy ten, kdo zezadu útočí na napůl mrtvého protivníka, který vás před pěti sekundami oddělal. Special Forces rovněž trpí nešvarem pozdě načtených textur, a tak se někdy může stát, že se dostanete do hry a kolem sebe vidíte pouze rozmazané textury něčeho neidentifikovatelného. Teprve za pár vteřin textury naskočí.

Sečteno podtrženo, pokud máte rádi multiplayer a Xbox Live Arcade minitituly, nevadí vám vyšší cena (1200MS bodů) a jste schopni přimhouřit oči nad nedodělky, Special Forces: Team X vás může v mnoha ohledech docela příjemně potěšit – především kvalitním grafickým zpracováním, možnostmi editace postavy a originálním přístupem k herním mapám - „navol si mapu podle vlastních představ“. V popisu to zní skvěle, ve finále to ale až tak dobře nefunguje a ani to tak zábavné není, ba naopak, často to představuje bariéru v plynulém a bezproblémovém hraní. A to je problém.