Je úplně jedno, zda vám je čtrnáct nebo čtyřicet - Pokémony chtě nechtě znáte. Jejich fantastická RPG, která Nintendo s chutí vydává již od éry legendárního Game Boye a pravidelně jimi zahlcuje každý svůj handheld, si vydobyla pozici jedné z vůbec nejoblíbenějších a nejprodávanějších herních značek všech dob. Není se čemu divit - každý z nás je chtěl alespoň jednou "chytit všechny". Odbočková série Mystery Dungeon ovšem s klasickými Poké-hrami nemá téměř nic společného, bohužel.

Rovnou můžete zapomenout na bloudění pokémoním světem v kůži začínajícího trenéra, který "by chtěl být ten nejlepší". Vlastně hned zkraje vám můžeme říct, že pokud Pokémonům trpíte jen ta RPG a vše ostatní, co se malých bojovných potvůrek týká, je vám zcela cizí, utečte od Gates to Infinity co nejdál. Pokemon Mystery Dungeon totiž cílí na úplně jiné publikum - podstatně mladší, méně náročné a ochotnější skousnout nezdravě velké množství hloupostí, chyb a především nesnesitelně infantilního podání celé hry. Řekněme, že by Gates to Infinity byla opravdu určená pro malé děti, které si jen chtějí nezávazně pohrát se svými barevnými miláčky. Budiž. Velice silně však pochybujeme o tom, že by se malí, věčně nespokojení nezbedové spokojili s extrémně repetitivní hratelností, kterou hra vysloveně přetéká. Děcka si chtějí hrát, poznávat, hopsat, běhat, sbírat. Bloudění po nekonečných jeskynních chodbičkách, jež jsou až trapně nevariabilní, asi není to, co by vašeho šestiletého bratrance okouzlilo. Komu tedy Gates of Infinity patří? Ale konečně k věci. Nový Mystery Dungeon vás znovu staví do role jednoho z předvolených Pokémonů, mezi nimiž pochopitelně nesmí chybět ani legendární Pikachu, se kterým byste pak měli trávit desítky hodin touláním se po pestrém světě. Již úvod však naznačuje, že děj půjde do větších hloubek - hlavního hrdinu totiž ve světě Pokémonů vítá nemilá vize jakési malé potvůrky naháněné o poznání urostlejšího monstra. Gates to Infinity vás ale k hlavní zápletce dlouho a dlouho nepustí a nešťastně ji nahrazuje menšími příběhovými liniemi. A všechno špatné se začne projevovat hned ze začátku. Šílenost největší: úděsně ukecaný parťák. Hrou vás od první minuty provází vámi vybraný společník, který prostě odmítá mlčet a evidentně mu dělá radost, když vás - hráče může zahltit tisícovkami nadbytečných vět. Jak už je u podobných her zvykem, povídací scény není možné přeskočit ani nijak zrychlit, a tak se buď můžete smířit s bezhlavým ťukáním do akčního tlačítka, nebo hru jednoduše odložíte do krbu. Pesimisticky bychom pomrkávali spíše na druhou možnost... Ale co, když už se úmorně zdlouhavými dialogy prozíváte k jejich konci, můžete si, než se zase naskytne nějaká "převratná" událost (výstavba pokémoního "Ráje", milostné aférky(???)), alespoň chvilku hrát. To povětšinou znamená stereotypní prolézání sobě velmi podobných dungeonů, které sice sdílejí určitou podobnost s těmi starými dungeony z devadesátých let, ale na rozdíl od nich neskrývají žádná veliká tajemství, překvapení, a vlastně žádnou opravdovou motivaci ke kompletnímu prozkoumávání. Sice se po jeskynních povalují menší či větší poklady a na první pohled celkem užitečné předměty, ale veškerá průzkumná činnost nakonec vyznívá jaksi naprázdno. Při procházkách po docela rozlehlém světě narazíte také na nespočet nepřátelských Pokémonů, kteří si jednoduše říkají o pořádnou nakládačku, a i pár těch, kteří se rádi připojí k vaší demoliční četě. Díky absolutně primitivním soubojům, které jsou založeny na čtvercovém systému známém z tahových strategií, se jako opravdová hrozba projeví jen výrazné početní přesily a jen málokdy se hráč musí uchýlit k náročnějšímu taktizování . Oproti dějovým pasážím je však herní část mnohonásobně méně bolestivá a je škoda, že ji tvůrci tak nespravedlivě utlačují. Částečně situaci zlehčují nové Magnagate dungeony. Rozšířená realita. Magnagate brány totiž lze otevřít jedině tak, že kamerkou svého Nintenda 3DS zaberete libovolný kruhový objekt. Nezávisle na vzhledu zvoleného kruhu vás hra přenese do nového, znovu zcela náhodně generovaného dungeonu, který nijak nesouvisí s děním v hlavní kampani. Pokud ale cizího Pokémona provedete celou jeskyní bez újmy na životě, přenesou se všechny nalezené poklady do inventáře vašeho hlavního hrdiny. Kdyby nic jiného, tak Gates to Infinity přinejmenším hezky vypadají. Pestré barvy a tradiční animáková prezentace spolu znovu hrají skvěle, 3D efekt je ale zcela zbytečný. Na poněkud negativnější vlně se nese přeslazená a donekonečna opakující se hudba, lézt krkem vám nepochybně bude i zvuk doprovázející veškeré psané dialogy. Pokud vám ovšem není pod dvanáct let a nespíte s plyšákem Pikachu... To vlastně vystihuje celkový dojem ze hry. Patří totiž jen a pouze těm nejoddanějším pokémoním fanouškům, kteří se bez většího úsilí dokážou poprat se zcela zřetelnými chybami. Běžnému hráči však Gates of Infinity nenabízí nic, kvůli čemu by ji měl upřednostnit před jinými tituly - na RPG je příliš povrchní, na akční adventuru úděsně zdlouhavá a jako klasický dungeon crawler zase zcela postrádající hloubku a atmosféru. Při současné záplavě kvalitních 3DS titulů své peníze určitě můžete utratit daleko lépe.