PAIN je ve svém jádru opravdu banální hrou, která staví na osvědčeném principu klasického pinballu. Opravdu! Ačkoli jde ve hře o úplně něco jiného, nelze si nevšimnout jistých stop minulosti. Všechny režimy, na které ve hře narazíte, jsou pouze odvozením od základního herního mechanismu hry, ovšem podaného tak, že v podstatě hrajete úplně něco jiného. Tak či onak, hlavním cílem hry je vrhání postavičkou a její navádění do předmětů, postav, domů a celého okolí za účelem destrukce jak sebe sama, tak věcí kolem sebe, což hráči přinese jednak důležité body, ale také příjemný hřejivý pocit. Základem je, že začínáte na velikém praku, kterým se necháte vystřelit vstříc velice příjemně navrženým úrovním, které slouží jako takové hřiště. Vámi zvolená postava nemá žádné vedlejší vlastnosti, které by ji odlišovaly od ostatních. Přeskoč, přeraž, zlom a udej. Ve hře se něco naskáčete a rozhodně nalámete. Jakmile se totiž necháte vystřelit, už je jen na vás, kam a jak se budete snažit řetězit škody. Čím větší řetěz zničených předmětů a vašich zlomených kostí, tím déle budete samozřejmě hrát a získáte více bodů. Pro úspěch v některých úkolech bude nutné opravdu mnoho tréninku neboť odhadnout chování postavičky je díky použité rag-doll fyzice aplikované pomocí Havok enginu velice obtížné. Stejně tak je potřeba znát velice rozlehlé úrovně, které skýtají mnoho tajemství a ukrytých zákoutí. Takže jádro problému bychom měli! Střílet, střílet, narážet, chytat, poskakovat a sbírat body. To je to, oč tu běží. To je v podstatě vše, co potřebujete vědět, neboť hra opravdu neobsahuje vymoženosti, ze kterých se posadíte na zadek. Tím přirovnáním k pinballu jsem ale myslel odrážení se od předmětů, skákání z místa na místo a poslouchání nářků vaší postavy, jenž se v agonii bolesti snaží vymanit z vašich spárů. Široko daleko ovšem nenajdete podobnou hru, která by takovým způsobem demonstrovala vlastnosti Havok enginu.

Škoda ovšem je, že hra neobsahuje zrovna moc herních prostředí, ačkoli jsou velice sympaticky navržené a plné potenciálu. Celkem čtyři levely plus jeden testovací, ve kterém můžete zkoumat vlastnosti vašeho hadrového panáčka a vlastně i trénovat. Jinak pro tento režim nehledejte žádné velké uplatnění. První a nejzákladnější úrovní je Downtown. Než přijdete, tak si toto malé předměstí žije vlastním, klidným a spokojeným životem. Jenže vy máte ve hře roli narušitele, a tak se postaráte o pořádný rozruch. Každá z arén má několik vlastních režimů o několika obtížnostech, které celkem razantně stoupají. Proto se může stát, že hra začátečníka velmi lehce odradí, neboť herní mechanismy jsou vcelku neobvyklé. Čím více ale do hry začnete pronikat, tím více se vám začne líbit. Pain by se dala přirovnat k sinusové křivce. Zpočátku nevíte coby, hra vás nebaví, ale hrajete jí, protože je to svým způsobem vaše povinnost. Po nějakém čase ale váš zájem o hru stoupá a vy si ji dokonce začnete i užívat. Jenže po chvilce přijdete na to, že už dál není co hrát, a tak zase strmě padá dolů. Vše se odvíjí od plnění více či méně obtížných úkolů, které se pojí s různým zachytáváním těžce dosažitelných předmětů, ničením nebo prostě akumulováním dostatečného počtu bodů. V každé aréně samozřejmě naleznete určitý soubor cílů, od jejichž plnění se odvíjí odemykání režimů a dalších obtížností. Zmiňme například režim Spank The Monkey, ve kterém musíte po městě do stanoveného limitu sbírat opice. První úkol je vcelku jednoduchý. Po sražení se každá z nich objeví na jiném místě a takhle vlastně objedete celé město. Potom se požadavky hry změní a bude na vás, abyste se s nimi vypořádali. Tento režim se v podstatě objeví i v jiných úrovních, akorát lehce pozměněný a zaostřený za jiné předměty. Mime Toss jsou vlastně takové kuželky, ale v podobě PAIN. Ve vzduchu musíte chytit klauna a poté ho pokud možno pod co nejideálnějším úhlem vrhnout na skla, které máte zničit. Tento režim po vás bude požadovat už alespoň střední zručnost s ovládáním a mechanismy hry. A ve finále to je konečně režim zvaný Fun With Explosives. Prostě vyskočte a snažte se vytvořit co největší řetěz odpálených výbušných krabic. Nic víc, nic míň. To je v podstatě vše, co vás čeká ve všech čtyřech hlavních úrovních, akorát pod jinými názvy. Na hře je vidět evoluce zkušeností vývojářů. Pro stahovatelnou verzi byly pozdější levely uvolněny dodatečně a je na nich přesně vidět, jakým směrem se studio pohnulo.

Zatímco byl Downtown spíše komplexní záležitostí, avšak ochuzenou o mnoho předmětů a speciálních vychytávek, takové Movie Studio nebo Abusement Park jsou výsledky vývojářského umu. Člověka tak potěší reakce na činnosti, které v úrovních provádíte. Například po zachycení se za páku zjistíte, že se otevřela nová oblast. Nebo zničením určitého předmětu odkryjete další, doposud nepřístupnou oblast. Podobné věci ale odhalíte až pečlivým plněním úrovní. Člověka uspokojí, když vidí, že jeho práce má nějaký efekt. Zničit se dá téměř všechno. Není problém lidským tělem například zbourat celý dům, což je sice nadměrně paradoxní záležitost, neboť vás někdy zastaví i obyčejný stolek, ale člověku dává tato bezúčelná a bezhlavá destrukce jistý pocit uspokojení. Zvláště u dvou výše zmíněných arén, které jsou přeplněné všelijakými předměty a originálně navrženým prostředím. Co by to ovšem bylo za hru, kdybyste neměli k dispozici bizarní postavy. PAIN na tom není jinak, a tak vám nabídne celkem devatenáct komických postav. Zmiňme například sexisticky navržené Cookie, Ginger, Muffy, Tati a jim podobné. Prostě se jedná o spoře oděné dívčiny, které mohou způsobit mnohým extrémní návaly testosteronu. V původní hře jste měli zpočátku pouze postavu Jarvis, se kterou jste váleli prakticky celou hru a poté si postupně odemykali nové a nové postavičky. Výhodou této kompilace je, že většina je dostupná od začátku a není nutné dokupovat další, jako tomu bylo u základní hry. Potěší i přítomnost hlavních hvězd Sony, jako je například užvaněný Buzz nebo Daxter. A pozor, malá specialitka na závěr! Dostaví se i nám tolik známý David "The Hoff" Hasselhoff. V tomto případě však bez KITTa. Nemějte ale obavy, postavy nemají žádný vliv na vaši hru. Což je dobře, ale zároveň to vzhledem k výběru a využitelnosti jednotlivých postav zamrzí. Problém hry ale je její nevyužitý potenciál. Hra by byla výborná, kdyby její obsah byl prezentován s trochu větší energií. Vývojáři před vás ale hru postaví a „Skákej si, když jsi si to zaplatil.” Což je v podstatě vše. Hru tak zachraňuje stejně jako mnoho dalších arkádovek zejména online režim a vůbec režim více hráčů.

Nebýt toho, je PAIN vcelku duchaprázdnou záležitostí, která se snaží těžit z humorné atmosféry a destrukci objektů. Jenže kde nic, tu nic a vy tak můžete hledat důvodů, kolik chcete, abyste měli záminku hru hrát, jenže ne vždycky se povede. Ovládání se na první pohled zdá celkem obtížné a krkolomné, po nějakém tom čase se ale naučíte všechny techniky, jako je zachytávání se za předměty, využívání určitých typů plachtění vzduchem nebo poskakování od objektu k objektu v téměř posmrtné agonii vaší postavy. To všechno se vám dostane do krve vcelku rychle, ale nezabrání to stereotypu a vyhořelosti hry. Pokud se vás ale sejde víc, tak si hru užijete. Nelze jí upřít jisté sympatie díky hřející pastelové grafice a vcelku návykové destrukci úrovní, která ovšem hru nezachrání. Pokud jste týmoví hráči a vyžíváte se v hraní po síti, můžete hru zachránit. Kdo se řadí mezi vlky samotáře, nechť si známku sníží o jeden stupeň. Bude to B, ale s těžce odřenýma ušima, až na samotné chrupavky.