Zatím poslední domácí konzole od Nintenda, tedy "pohybové" Wii, je skutečnou líhní řady špatných i dobrých party her, její život už ovšem pomalu vyhasíná. Jako věrný přítel se zachoval populární instalatér Mario, jenž jako oslavu jejího důstojného odchodu do důchodu připravil už devátý večírek s názvem Mario Party a po předchozím dílu, který po zásluze sklidil pěknou porci upřímné kritiky, měl on sám co napravovat. Už na první pohled je vidět, že těch necelých pět let na sobě fakt makal a teď může s čistým svědomím nasávat, i když asi jen vodu. Zváni jste i vy.

I když se značka Mario Party tváří jako jedna z těch hloupých a obyčejných kolekcí ještě hloupějších miniher, tak už od samotného jádra jde o mnohem sofistikovanější systém. Ačkoliv si můžete zapnout libovolné minihry i bez klasického postupu po hrací ploše, nelze k tomu najít žádný vhodný důvod. Vlajkovou lodí celé hry je totiž komplexní party režim, v němž se bez jakýchkoli zábran utkává až čtveřice živých či neživých soupeřů. Tentokrát ale trošku jinak, než je už léta zajetým zvykem. Zatímco v předchozích dílech hráči putovali po mapě odděleně a takřka nezávisle, čož dávalo prostor k taktičtějšímu postupu, v devítce všichni sdílí jedno jediné vozítko, které posouvají tradičním házením kostkou. Její základní podoba sice má klasické hodnoty 1-6, některá políčka ovšem slouží jako stanice k vyzvednutí dalších kousků. Velmi užitečná může být kostka, která má hodnoty pouze nula a jedna, naopak jako risk se jeví použití "kostky" s čísly 1-10. A hele, rázem vzniká ještě větší prostor pro nejrozmanitější formy naschválů a následné brutální potyčky mezi reálnými hráči. Úplně základním cílem je sbírání maličkých hvězdiček, jež symbolizují veledůležité body, jejichž součet později určuje celkového vítěze mače. Tyhle malé neživé potvory jsou sice na každém rohu, ale stejně platí za to nejcennější zboží. Tu a tam se válí bez povšimnutí, jindy si je zas musíte vybojovat v níže popsaných hříčkách a rozhodnout může i náhodička při losu. Nejenže polovina celého úspěchu spočívá ve vašem štěstí a především ve smůle a neschopnosti ostatních soupeřů, ale když se vám ke konci hry povede nějakým způsobem ztratit třeba i pouhých pár hvězd, lze předpokládat náhle zvýšený krevní tlak, nepřirozenou činnost srdce či nevědomé běsnění. Velice hezky a chytře zpracované hrací plochy – "desky" samozřejmě nejsou jen o tom strohém házení kostkami. Sem tam (čtěte "docela často") se dostanete do potyčky s méně či více přátelskými políčky, které už nechtějí rozdávat jen rozmanité kostky, ale zastupují zajímavé, v konečném účtování rozhodující, minihry, kterých je taky povícero typů a jejich celkový počet je dost vysoký na to, aby se neopakovaly až příliš frekventovaně. Jednou stojíte sami proti tlupě zákeřných protivníků, kteří vás chtějí zavalit kameny, podruhé se ve dvou týmech předháníte v podivných závodech na šlapadlovitém "čemsi" a občas se přijde podívat i nepostradatelný strejda Bowser, jehož armáda bezvýznamných poskoků je vždy připravena k tomu, aby i vám trošku zpestřila párty seance. Sám velký šéf několik polí zkrášlí svým portrétem, který značí jediné – stoupni si, vylosuj si ohavný trest a poklekni před mou velikostí. Nějak tak. Největší slabinou osmého máriovského mejdla byla především příšerně laciná prezentace, která mnohé potenciální zákazníky dokázala nadobro odradit, přestože se vlastně nejednalo o nějak přehnaně špatnou hru. Devítka na to jde mnohem rafinovaněji a svou kouzelnou stylizací, která velice nápadně připomíná veleúspěšnou dvoudílnou sérii Super Mario Galaxy, vzbuzuje převázně pozitivní první dojmy. To samé se pak vztahuje i na veškeré nabídky, které jsou výjimečně přehledné, navíc dobře přizpůsobené pohybovému ovládání a zkrátka takové, jaké dokážou vyplodit jen chlápci od Nintenda. Samotná grafika je pak rovněž na úrovni Mariova galaktického dobrodružství, navíc hra běží dokonale plynule za každých okolností, hýří tradičně pestrou paletou barev a její look zkrátka nenudí. Jak moc autoři pohnuli se vzhledem hry, tak stejnou měrou se vykašlali i na pokrok v rámci ozvučení. Ne snad, že by hudba nebyla dost roztomilá a do toho naivně pohádkového kontextu nezapadala, ale přeci jen umí být až nepříjemně repetitivní a vůbec působí tím špatným dojmem, že tam je jen tak z nutnosti. Rád bych něco připsal i ke zbytku slyšeného, ale ono toho bohužel/naštěstí moc nezní. Bohužel, protože němá místa "smrdí", naštěstí, protože mnohé zvukové efekty někomu mohou znít rušivě a zastarale. Devátá pařba s Mariem je díky novému systému určitým posunem vpřed, minimálně v konfrontaci s osmičkou. I když se tu pořád moc netancuje a alkohol v Houbičkovém království taky neznají, tak se s těmi barevnými nemluvy dá alespoň docela dobře hrát. Od minula navíc podstatně zkrášlili a do vylepšení svého imaginárního místa pobytu evidentně investovali spoustu energie a síly. Vyplatilo se. Chcete spolehlivou zábavu? Chcete Maria. A on vás taky.

Mario Party 9

Tvoje reakce na článek

Galerie

Mario Party 9

Komentáře (1)

Nejčtenější články