BioShock: The Collection (Nintendo Switch)

Recenzovaná verze: Nintendo Switch

Když jsem po tolika letech znovu zapnul první BioShock a skrze maják se dostal až do podvodního města Rapture, opět se ve mně dostavilo ono nefalšované nadšení, jako kdybych hru zapnul poprvé. Nehledě na to, že první setkání s Big Daddym má i nyní nezapomenutelné kouzlo a opět jsem u něj zažíval obrovské vzrušení. Je vidět, že některé hry prostě nestárnou a svým tématem, designem, strhující atmosférou, příběhem i hratelností jsou nadčasové a aktuální i mnoho let po svém vydání. BioShock mezi takové hry určitě patří, a to vlastně ani nemluvím jenom o prvním dílu, ale o celé trilogii, kterou by si měl určitě zahrát každý fanoušek žánru akčních her. A nejen ten. V současnosti je BioShock opravdu snadné si zahrát. Na velkých konzolích vyšly před několika lety remastery, na PC je pořád k dostání, no a díky nově vycházející Nintendo Switch verzi je možné si tyto klasiky hrát kdekoliv. O kvalitě jednotlivých her se není třeba rozepisovat. Spíše byla otázka, jak hodně se porty povedou a proto mé finální hodnocení bude odrážet jejich kvalitu.

Než se pustím na nějaký technický rozbor, tak určitě potěší skutečnost, že všechny tři díly vychází pro Nintendo Switch ve své kompletní edici, takže i s veškerými singleplayerovými DLC balíčky. Začnu nejprve prvním dílem, který kromě strhující příběhové části míchající akci s hororem nabízí i komentáře vývojářů, muzeum s různými koncepty a tři dodatečné režimy v rámci Challenge Rooms, v nichž musíte otestovat veškeré své dovednosti, abyste následně měli šanci zachránit nebohé Little Sisters. Tyto režimy jsou čistě jen na vyblbnutí a popravdě nyní po zahrání příběhové kampaně jsem je jen zkusil. Nějakou dlouhotrvající zábavu bohužel nenabízí.

Raději přejdu k druhému dílu, který v době svého vydání byl trochu kritizován za skutečnost, že oproti prvnímu nenabízí moc zajímavých novinek v rámci příběhové kampaně. To je pravda, protože BioShock 2 působí trochu jako větší datadisk než plnohodnotná nová hra, ale i tak se pořád jedná o slušnou akční záležitost, která stojí za zahrání. Největší novinkou u druhého BioShocku byla v době vydání multiplayerová část. Ta mi nepřišla vůbec špatná, ale hráče moc zaujmout nedokázala, a proto nepřekvapí, že ho vydání pro Nintendo Switch nenabízí. Vývojáři ovšem nezapomněli na dvě dodatečná DLCčka, díky nimž je možné ve hře trávit další čas. Nechybí tak výzvy v podobě The Protector Trials, v nichž si otestujete při získávání Adamu všechny své schopnosti, ale ani menší příběhové rozšíření Minerva's Den, v němž se v roli prototypu Big Daddyho vracíte do Rapture a prozkoumáte zcela nová zákoutí tohoto legendárního místa. 

Ačkoliv má první díl naprosto nezapomenutelnou hororovou akcí a pořád se jedná o hodně nadčasovou záležitost, tou nejlepší hrou v celém balíčku je bez debat BioShock Infinite, odehrávající se ve vznášejícím se městě Columbia. V této hře vývojáři zužitkovali veškeré své zkušenosti a vytvořili naprosto nezapomenutelný zážitek. Když relativně dlouhou kampaň dohrajete, vydání pro Nintendo Switch obsahuje i tři, vlastně dvě dodatečná rozšíření. V prvním Clash In the Clouds se vydáte bojovat do arén, přičemž úkolem je přežívat vlny neustále těžších nepřátel, za což dostáváte peníze pro nákup lepšího vybavení a dalších bonusů. Pro vyblbnutí tento je tento režim dostatečný a určitě se v něm dá nahrát pár dalších hodin. Pak ale určitě raději přejdete k velkému rozšíření Burial at Sea, které je rozděleno na dvě části. Musím se přiznat, že jsem ho původně nehrál, takže jsem se k němu dostal až nyní zpětně. A byl jsem překvapen, jak skvěle doplňuje toto ohromující univerzum a spojuje první díl s Infinite. Ano, někdo může namítnout, že tato rozšíření nenabízí po stránce hratelnosti nic nového, ale svoji atmosférou, příběhem a vůbec světem dokážou nadchnout na několik dalších hodin. 

Jediné, co mi přímo na BioShock Infinite trochu vadí, tak je inventář, kde máte úkoly a další důležité informace. U předchozích dvou BioShock her je přes celou obrazovku, ale u BioShock Infinite je malý uprostřed obrazovky. Už na velké televizi se musíte přiblížit, aby šly informace přečíst, no a v handheldovém režimu je to teprve peklo. A pokud náhodou máte Lite verzi konzole Nintendo Switch, jste teprve v háji. Nechápu, že vývojáři toto naprosto přehlédli a inventář neupravili, aby bylo možné v něm normálně pracovat. 

To by bylo k obsahu jednotlivých her. Jak vidíte, každá toho nabízí opravdu hodně, takže svoji cenu, ať už se je rozhodnete kupovat na eShopu samostatně nebo v rámci kolekce, si určitě obhájí. Stejně jako u Borderlands je ale nutné dodat, že všechny tři díly jsou na velikost opravdu obrovské a každá si ukousne bezmála celou základní paměť konzole Nintendo Switch. Určitě proto doporučuji si dokoupit paměťovou kartu, pokud ji ještě nemáte. Ona se ostatně bude hodit i do budoucna. 

Než se dostanu k technickému zpracování, na které jste určitě všichni zvědaví, tak musím zmínit jednu věc, která mi popravdě trochu vadila. A tou je ovládání. Nyní nemyslím to, že by bylo nějak špatné a hry se blbě ovládaly, ale skutečnost, že každá využívá trochu odlišné schéma, na které si vždy musíte zvykat. Zatímco u prvního dílu skáčete pomocí X (trojúhelník u DualShocku), tak u BioShock Infinite je to B (X u DualShocku). U druhého dílu zase skáčete pomocí X a lékárničky si dáváte šipkou na D-padu. Kolikrát se mi tak stalo, že jsem hrál chvilku BioShock Infinite a následně zapnul první díl, kde jsem místo skoku mačkal neustále lékárničky. Je škoda, že když už vývojáři vytvářeli tento port, a to vlastně platí i o kolekci pro ostatní platformy, tak ovládání neudělali jednotné. Pro hráče by to bylo obrovským přínosem. 

Každopádně nyní se dostávám k samotnému portu. U Borderlands kolekce jsem psal, že jde o ukázkový port, na němž si dali vývojáři záležet. A u BioShocku platí prakticky to samé. Bez debat jde o jeden z těch lepších portů, který jsme na konzoli od Nintenda měli, ačkoliv si všimnete i menších kompromisů. Nejprve začnu prvním dílem, který sice běží ve stabilních 30 snímcích, ale je vidět, že dynamické rozlišení je občas hodně malé, takže vidíte doslova pixely na obrazovce, a také jsou staženy dolů různé detaily a další efekty. Tento neduh vynikne hlavně na velké televizní obrazovce, v handheldovím režimu tak patrný není a možná si ho ani nevšimnete. I přes tuto skutečnost ale vizuální zpracování neurazí a v rámci portů jde pořád o slušný nadprůměr. Druhý díl je na tom dost podobně, ostatně běžel na stejném enginu Unreal 2.5. To BioShock Infinite je na tom o dost lépe, protože pixelizace obrazu či objektů jsem si nevšiml, což je určitě dáno modernějším Unreal 3 enginem, který šlo lépe optimalizovat pro celou řadu platforem. Navíc textury nevypadají špatně, vývojáři zachovali i velmi slušné nasvícení a různé pěkné efekty. Přitom framerate je opět stabilní a BioShock Infinite běží po většinu času ve 30 snímcích, a to i v těch hodně náročných scénách. Framerate je dokonce stabilnější jak u původních verzí pro PlayStation 3 nebo Xbox 360, takže tady odvedli vývojáři opět velmi dobrou práci. 

Návrat do světa BioShocku jsem si na konzoli Nintendo Switch užil. Všechny tři hry dostaly dobré porty, které sice nenabízí tak oslnivou podívanou, jako na jiných platformách, ale framerate je stabilní a ovládání dobře vyladěné, takže nic neruší od hraní. Za sebe tak mohu tuto kolekci doporučit. Díky ní můžete hrát jedny z největších videoherních klasik nejen doma, ale naprosto kdekoliv.