To za několik měsíců změní nová Zelda, ale na tu je ještě brzy a nám mezitím dorazila nová sbírka miniher s názvem Wii Play: Motion. Miniher je v balíčku celkem 12 a všechny vyžadují WM+. A protože jsou všechny dost odlišné, nenabízí se nic jiného, než je pěkně po jedné zkritizovat a pomluvit.

Zmrzlina. Všichni ji milují. Ta charakteristická chuť a osvěžení… Každé koupaliště na ní vydělá. Na podobnou kartu vsadilo i Nintendo, protože hned první hříčkou je porcování zmrzliny. Jde o jistou variaci na mobilní fenomén Tower Bloxx, kde je cílem postavit co nejvyšší věž, aniž by spadla. Ale né, zmrzlina je lepší. Máte rádi kopečkovou? Vyhráli jste. Hned první mód totiž spočívá v tom, že vám nějaký Jarda nakládá rychleji a rychleji další kopečky zmrzliny, občas přihodí nějaký větší, aby ukázal, že prostě nešetří, vy musíte vertikálně držet ovladač a celou hroudu balancovat, a když už se to všechno pokazí a celá zmrzlina spadne (v mém případě příjemných 95 kousků, což stačilo na platinovou medaili), vy nebudete nadšení, protože jednak budete mít pocit, že jste mohli udělat mnohem víc a hlavně, hlavně je škoda té zmrzliny! Po zahrání kopečkované se odemkne způsob přípravy pro vyzrálejší borce, tedy točení. To už je o dost obtížnější a kromě koncentrace vyžaduje i jistou dávku koordinace, protože Wiimote zkrátka kornoutkem točíte tak, jako zkušený zmrzlinář, a když se nezadaří, zmrzlina bude zrůdná a vy se můžete rozloučit s uspokojivým výsledkem. Ale jo, zmrzlinovaná je super začátek.

Další peckou je veliká klasika, mlácení krtků. Ty mrchy už překonaly všechny zábrany a krom toho, že neustále lezou z vašich děr, vám budou chtít ukrást i zeleninu. To samozřejmě nemůžete dopustit a vezmete si na ně slušivou modrou palici. No a prostě je budete mlátit. Ovladač držíte ve standardní poloze, namířený na obrazovku, palicí můžete svévolně otáčet, což v tomto případě je asi k ničemu, ale hezké to je. Švihnutím dolů tedy krtka fláknete tak silně, že už se prostě nevrátí. Má ale tolik brášků, takže oběti nikdy nedojdou. Krom běžných slabochů jsou tu i srábci s helmou, které musíte praštit dvakrát. Hlavně nemlaťte ty chudáky, co vám zeleninu nosí! Jsou sice možná ještě ošklivější, než zlouni krtci, ale za odečet dvaceti bodů to asi nestojí. Pořádně se ale vyřádíte na tyčcích (od slova „tyček“), kteří mají podlouhlé tělo, a zatlouct je do země vyžaduje opravdový fyzický výkon. Ve versusu se zbavíte povinnosti hlídat tu ošklivou zeleninu a budete s přáteli soutěžit jen o to, kdo zmlátí víc krtků. A mód „recall“ trošku pocvičí vaši paměť, protože vás nutí si zapamatovat pořadí, ve kterém krtci vylézají. Ve stejném pořadí je potom opět můžete zmlátit. Malinko to usnadní jejich barevné helmy, ale v honbě za krveprolitím není žádná další motivace ani nápomoc potřeba. Abych byl trošku seriózní, Veggie Guardin‘ je věc, na které asi není moc co zkazit. Může se někdy zdát až příliš rychlá, ale trénink dělá šampióna.

Jó, kde jsou ty časy, kdy jsme nemohli a vlastně ani nechtěli vysedávat u elektrověcí. Stačil nějaký rybník, jezírko… a šutry. Proč to vytahuju? No protože kvůli házení žabek už nemusíte k vodě. Kolekce všehochuti totiž obsahuje i tuhle činnost a výhodu má minimálně jednu: sama vám počítá počet odrazů! A až nečekaně vás přiblíží realitě, protože si můžete vybrat z několika kamenů, včetně některých unikátů v podobě blesku, delfína nebo třeba UFO. Tyhle speciální kamínky sice mají jisté speciální schopnosti, nezdálo se nám ale, že by nějak dopomáhaly k lepším výsledkům, jde tedy spíše o estetický upgrade. Větší sranda pak nastává ve „score“ módu, kde pomocí kamenů musíte mířit do cílů, kterými jsou kruhy. K dispozici je 5 kamenů, z nichž 1 přinese dvojitou porci získaných bodů. Kromě nutnosti zdatně mířit tedy musíte uplatnit i lehké taktické dovednosti.

První čtveřici miniher důstojně uzavírá pakárna s názvem „Pose Mii Plus“. Pakárna asi proto, že celkem rychle letíte tubou širokou asi 3x3 metry a vaším úkolem je natočit svou postavu tak, aby bezúhonně proletěla brankou. A opět jsou skvěle využity vlastnosti WM+. Ovladač je totiž jakousi osou vašeho Mii a tak ho bez jakékoliv znatelné latence navádíte stále složitějšími brankami. O moc víc toho asi napsat nelze, protože celé je to pořád dokola, jen v malinko jiných pózách a rychlostech. Zábava to ale je.

Taky máte pocit, že dosud to všechno chtělo moc pohybu? To jsem rád, protože mám tu čest vám představit první hru z level 2 série miniher, ve které půjde (konečně) o střílení. Jmenuje se trigger twist a … prostě střílíte na určené cíle. Ale ne ve stylu moorhuhn, protože WM+ nabízí 360 stupňový rozhled, což zase přináší ten pohyb… sakra. Ale dejme tomu. Vybrat si můžete z několika málo úrovní, z nichž na nás nejvíc zapůsobila ta, kde dáváte na zadek ninjům. Pokud ale chcete poškrábat plechy nějakých UFO nebo podrbat pár dinosaurů, můžete. Ovládání funguje výborně, je přesné, neomezuje vás malým střeleckým úhlem a takhle nějak si představujeme, že by v budoucnosti mohly fungovat nové střílečky pro Wii. Tak snad…

Cvičení přesnosti přináší Jump Park, kde se ovladač opět stane osou vašeho Mii. Všude po stěnách jsou odrážecí plošiny, od kterých se, poněkud logicky, odrážíte, to celé ve 2D prostředí. Stisknutím A porušíte gravitační zákony a dodáte svému pádu sílu, takže i odraz bude znatelně silnější. V hlavním módu téhle hříčky jde o sbírání drahokamů všech barev i velikostí, po dosažení získaného počtu 100 se otevře cíl v podobě obřího suchého zipu a tím putování končí. Ale ne úplně, protože se nabízí ještě mód „time attack“, kde vás o drahokamy ošidí a jediným vaším úkolem bude, dostat se z místa A do bodu B v co nejlepším možném čase.

Máte pocit, že všechny dosud zmíněné hříčky už tak nějak znáte a pořád tu není nic, co by vás nahlodávalo ke koupi? Tak tenhle pocit se možná nezmění, nicméně kvalita a zábavnost následující minihry by váš postoj mohla alespoň malinko zviklat. Jde o Teeter Targets, které mi svým konceptem trošku připomíná hry z iHraček. Ovladač tentokrát držíte horizontálně a hra jej promění v milou žlutou houpačku. V challenge módu se postupně prokousáváte náročnějšími levely, ve kterých je cílem pomocí plošiny odrážet míček do umístěných terčů, pokud možno co nejelegantněji a nejrychleji. Krom terčů ještě můžete využít jakési žlutozelené objekty, které vám přičtou čas k dobru. Podobně funguje versus mód, jediné rozdíly jsou v tom, že jste prostě dva a pokud si necháte míček utéct na soupeřovu houpačku, můžete tak celou hru prosedět s hlavou v dlaních a jen plakat nad svým neúspěchem. Až se u versusu dostatečně naštvete, můžete si zapnout ještě endless mód, který pro ty šikovnější může být opravdu endless. Jde o 3 mikrohry, v jedné je nad vámi provázek, nad nějž musíte míček střílet, ten se ale samozřejmě stále posouvá nahoru, takže během chvilky se z primitivního stane náročné. Ve druhé z nabízených variant se budete muset snažit projet co nejdále přes vertikálně postavené houpačky a ve třetí je cílem to samé, jen musíte postupovat do šířky.

Jo, asi je to pořád trošku bez inovací. Něco opravdu zvláštního ale přináší hra Spooky Search. Jde o lovení duchů, zdánlivě připomínající v těchto dnech oživovaný Luigi’s Mansion. Funguje ale poněkud zvláštně a já osobně tuhle věc považuji za tu nejzajímavější v celé sbírce. Takže… Váš ovladač je tentokrát jakýmsi lapačem duchů a prostředkem, kterým budete chytat ty polomrtvé šmejdy po celé místnosti. Asi to zní divně, to jo. Hra sama říká, že duchové vylétají z vaší obrazovky, což je samozřejmě nesmysl a… no, počkat. Duchové prý bývají neviditelní a vidět je můžeme jen v televizi. Tak jo, řekněme, že vylétají z televize a vy je musíte chytit. Hra začíná, nikde nic. Najednou začnou Mii na obrazovce ukazovat někam za vás a křičet, že je za vámi duch. Nevěřícně za sebe namíříte ovladačem a hele, ovladač křičí jak blázen. Když konečně přesně zaměříte ducha a přenesete ho na obrazovku, vidíte ho, poperete se, utopíte ho v gramosavači. Já nechci nijak strašit, ale tohle je trošku čarodějnictví a dětem by to nikdo neměl prodávat. Ale dost hloupého humoru, tohle je strašně hezký nápad, a kdyby to nějací šikulové dokázali zakomponovat do nějaké velké hry, kde by tohle patřilo k jednomu z ovládacích prvků, asi bychom mohli jen chrochtat blahem. Bohužel minihra samotná začne po chvilce nudit, takže ji berme jen jako jakýsi nápad a pokus o inovaci.

Od strašení duchy přejdeme k trošku jinému strašení, kterým je první hra z řady level 3 a zároveň asi nejslabší článek celé sbírky. Tím je podle mě Wind Runner, který z Wiimote udělá deštník a pomocí jeho polohování vás vítr odvane tak, jak byste asi nechtěli. Nevím, možná jsem úplně nepochopil, jak to přesně hrát, ale nikdy se mi nepovedlo trať projet nějak frajersky. O něco lepší je opět versus, který přináší tu výzvu, že váš protivník může být frustrován ještě víc, než vy. Kromě času o vítězství rozhodne také počet sebraných drahokamů. Režim „long jump“ je zkrátka tím, co říká název. Po rozjezdu se odrazíte a snažíte se doletět tak daleko, jak to vítr umožní. A opět nechybí ani time attack, zase jde jen o čas, nic jiného.

Nějaké oživení v režimu ovládání konečně přináší Treasure Twirl, kde je vaším úkolem potopit se do oceánských nížin a vrátit s co největší kořistí. Ovladač sice držíte ve vertikální pozici, ale nepoužíváte žádné z tlačítek, pouze jej otáčíte kolem dokola, od sebe, pokud chcete na dno, k sobě, když se už potřebujete dostat nahoru. Protože ale nikdo nemá rád piráty, v cestě vám budou stát žraloci, nebezpečné medúzy a lidožravé murény. Pokud už u sebe máte nějakou truhlu s pokladem, při styku s nimi vám vypadne a ještě se u toho docela zadýcháte, takže ubyde troška kyslíku. Krom truhel navíc můžete sebrat pár cenných kamínků, které v konečném součtu bodů jsou celkem podstatné. Když vám sólování přijde až moc jednoduché, můžete zkusit kooperaci, která rozhodně jednoduchá není. Nesmíte se totiž pohybovat v příliš odlišných rychlostech a musíte si dávat obzvlášť velký pozor, aby se vás něco nepokusilo sežrat, protože oběma hráčům pak vypadne poklad a z toho nemůže vzniknout nic jiného, než hotové domácí násilí.

O dost příjemnější pocity přinese Flutter Fly, který je prostě krásný, výstižnější slovo asi nenajdu. V nádherně modrém nebi se zhostíte role listu, jehož celoživotním údělem je vát na týpka, co visí na balóncích. To lze ze všech směrů a různou rychlostí, takže preciznost rozhodně umožněna je. Leč se hra může jevit jako velká pohoda, další levely určitě ukážou, že tomu tak není, zvlášť pokud chcete být rychlí. V tom fofru se do cesty může připlést otravná vrána, kterou ale snadno sestřelíte. Větší sranda pak přichází opět v multiplayeru, kde s jedním ze svých kamarádů jednoduše závodíte o to, kdo se do cíle dostane první. Z kompetitivních režimů si troufám říct, že právě tenhle přináší největší zábavu a zároveň vyžaduje jistou úroveň „skillu“. Jen těch úrovní mohlo být klidně víc.

No a pořadové číslo 12 si vysloužila hra Star Shuttle. Stanete se pilotem vesmírné loďky, jejíž funkce spočívá v tom, že přináší nové součásti, využívané k expanzi lidmi vytvořeného, vesmírného tělesa. Funguje to tak, že na nose má vaše plavidlo červenou, posléze i modrou bambuli (nemohli jsme si nevzpomenout na PS Move) a ty musíte dovézt do přesně určených stanic, rovněž označených stejnými barvami. Celkově jde rozhodně o nejnáročnější část celé kolekce, protože ovládnutí všech ovládacích prvků vyžaduje čas. Tryskat totiž můžete do všech směrů, do toho ještě lodí otáčíte a při tom všem byste neměli překročit třicítku, jinak se vám při nárazu loď rozletí na … cucky. Versus je o tom samém, jen s tím rozdílem, že jste zase 2 a na konci se jeden bude tomu druhému smát, jak je neschopný.

Vyčerpávající rozpis všeho možného musíme ukončit celkem zbytečným zhodnocením grafiky a zvuku, ale budiž. Hra vypadá opět téměř stejně, jako všechno z kolekce Wii Sports, Play atd., nicméně, vypadá to pořád hezky a živě, leč nejde o nic, z čeho by si někdo sedl na zadek. To samé se dá říct o hudbě, která sice není nikterak výrazná, na druhou stranu je příjemná a nijak neruší. Někteří by navíc mohli poznat některé staré melodie. Třeba při Veggie Guardin‘ jsem (asi) zachytil jednu melodii z Kirbyho. Netroufnu si říct, jestli je ve hře víc překvapení, ale asi bych se nedivil, je to Nintendo.

S bolavými prsty a ujíždějícíma očima se konečně dostávám k verdiktu, který nemůže být jiný, než převážně slunečný, ovšem s lehkou oblačností a zanedbatelnými přeháňkami. Wii Play: Motion je zkrátka vynikající demonstrací možností Wii Motion Plus a snad se stane i inspirací dalším autorům, kteří třeba tyto prvky časem zakomponují do svých velkých projektů. Byla by totiž škoda nechat WM+ umřít kvůli tomu, že se s ním nikomu nechce pracovat, protože potenciál je obrovský, což se právě tady podařilo předvést. Kolekce má samozřejmě své chyby, her mohlo být více, a nebo mohly obsahovat více levelů a výzev, stejně tak jim mohl být dodán šmrnc, aby hráče udržely déle. K větší kritice ale nemám důvod, je to prostě fajn záležitost, která v lecčem dokáže překonat i tolik vychvalovaný Wii Sports Resort. Teď už jen čekat na Skyward Sword…