Recenzovaná verze – PlayStation 4 (pochází z ní i obrázky vytvořené SHARE tlačítkem)

Abyste vyrazili do vesmíru, musíte mít pro cestu nějaký pádný důvod. Píše se rok 2299, takže z něho jasně usoudíte, že se vše odehrává ve vzdálené budoucnosti, a to rovnou během občanské války mezi lidmi na Zemi a kolonisty. Druhá strana navíc vlastní hodně ničivou zbraň, takže je jasné, že musí být zastavena, ať se děje, co se děje. Ačkoliv příběh takto zní ještě zajímavě, během hraní jsem ho popravdě ani moc nevnímal. Sice neustále probíhají rozhovory ve vysílačce nebo jsou před vás házeny kratší i delší filmečky, ale ty jsou natolik nezajímavé, že jen těžko budou držet vaši pozornost. Lepší je proto se na nějaký příběh vykašlat a zaměřit se na to hlavní, tedy na souboje s protivníky.

Všechny mise, je jich třináct, se odehrávají v temném a zdánlivě tichém vesmíru, v němž kolikrát probíhají vřavy obrovských rozměrů. Ostatně dostanete se i do misí s několika stovkami nepřátel na obrazovce, a to je pak panečku válka. Začnu ale nejprve tím horším, a to je náplň jednotlivých kapitol. Ta je totiž většinou stejná, takže budete muset útočit na nepřátelská plavidla a ničit je, případně bránit nějaké ty vlastní velké vesmírné lodě před útoky nepřátel. Tato náplň se neustále opakuje, takže je jasné, že opakování neustále stejných úkolů, které jsou si podobné jako vejce vejci, jen se odehrávají na jiném pozadí, může po čase začít nudit, a samozřejmě že i začne. Je ale třeba říci, že to hlavní, tedy souboje s protivníky ve vesmíru, funguje velmi dobře. Souboje jsou napínavé, po většinu času i zábavné, čemuž dopomáhá intuitivní a hlavně přesné ovládání, s nímž jsem neměl žádný problém.

Největší zábava přichází v momentě, když se vámi ovládaný raketoplán v okamžiku změní v obrovského robota, který se na místě zastaví, ale má daleko ničící střely i samonaváděcí rakety, kterých může vypustit naráz i několik desítek. Na robota je potřeba vždy speciální energie, která se vám postupem hry doplňuje, ale můžete jí pomoci ničením nepřátel jiných cílů. To je možná i škoda, že robota nejde použít kdykoliv a po delší čas, protože hraní za něj je zábavnější, než poletování s normální raketkou, s níž se občas trefit vyžaduje i trochu toho štěstí a hlavně pevné nervy. Více mi během hraní vadilo, že ačkoliv se odemykají upgrady pro Strike Suit, nemáte šanci je ovlivnit, protože se přiřazují automaticky. Změnit před každou misí jdou jen sekundární zbraně.

Umělá inteligence nepřátel na bojišti je docela agresivní, takže kolikrát budete mít co dělat, abyste ze šarvátky unikli ve zdraví. Nepřátelé by sice mohli občas zvolnit, ale jinak si na jejich chování nemám moc námitek. A to ani na inteligenci kolegů, kteří vás občas doprovází. Sami totiž dokážou sestřelit nepřátele a neslouží jen jako nečinný doprovod, který by jen přihlížel, jak si vedete. Samozřejmě, hlavní úkoly jsou většinou na vás, ale s tím se musí počítat. Ty za vás nikdo neudělá.

Když dohrajete hlavní příběhové mise, můžete se pustit ještě do druhé kampaně, která byla u PC součástí DLCčka Heroes of the Fleet. Tyto mise vám ukážou některé klíčové bitvy z minulosti, přičemž jejich vlastností je, že jsou hodně těžké, a kolikrát jsem si už říkal, že je snad i vzdám. Ono dohrát hlavní kampaň na normal obtížnost také není zrovna procházka růžovou zahradou, zvláště díky nelogicky rozmístěným checkpointům, které vám budou pít krev po celou dobu hraní, ale těchto bonusových pět misí je kolikrát čistou frustrací. Každopádně můj herní čas se nakonec vyšplhal na nějakých sedm hodin, což není na stahovatelnou hru málo. Po dohrání obou kampaní už tu není nic, co byste mohli dělat. Vývojáři rezignovali na dodatečné režimy i multiplayer, který by mohl být docela zajímavý.

Ať už je Strike Suit Zero: Director’s Cut jakýkoliv, nejde mu upřít to, že je moc pěkný. Vesmír vypadá výborně, všude poletují asteroidy a některé scény jsou až epické a budete nad nimi pochrochtávat blahem. Vše doplňují nádherné efekty, takže jde opravdu o velmi pěknou podívanou. Je vidět, že s vizuální stránkou si vývojáři pohráli, navíc na konzoli PlayStation 4 jsem během hraní nezaznamenal žádný problém, ať už jde o framerate nebo nějaké další technické nedostatky. Na dobré úrovni je i ozvučení, a vše pak doplňuje výborný hudební doprovod, který se k přestřelkám ve vesmíru hodí a navozuje tu pravou válečnou atmosféru.

Strike Suit Zero: Director’s Cut je slušnou střílečkou na několik hodin, navíc v pěkném grafickém kabátku a s výbornou hudbou, ale na druhou stranu se dost opakuje, má některá nelogická designérská rozhodnutí a frustrující systém checkpointů rozhodně na zážitku nepřidá. Doporučit ho tak mohu jen hráčům, kteří si chtějí zastřílet ve vesmíru, nemají moc velké nároky a mají i velkou trpělivost a hlavně čas. Ostatním doporučuji porozhlédnout se jiným směrem.