Xenoblade Chronicles

Ti, kteří se něco málo přes dva roky skrývali v temné jeskyni nebo zkrátka o hru neměli zájem (veliká chyba), uvedu do obrazu. Za hrou stojí tokijské studio Monolith Soft, které se do srdcí PS2 hráčů zapsalo před devíti lety prvním dílem z trilogie Xenosaga. Ti bystřejší z vás již asi zaregistrovali společné „Xeno“ v obou názvech, to ale neznamená přímou návaznost, jde jen o duchovní odkaz na značku, podobný třeba sérii Final Fantasy. Ti, kteří tak čekali pokračování kultovní Xenosagy, by mohli být trošku zklamaní, ale to se rozhodně netýká kvalit samotné hry. Jako většina JRPG, i Xenoblade si zakládá na rozsáhlém a strhujícím příběhu, který má všechno – akci, drama nebo třeba vztahy. I když jde jen o malý detail, nemohu nezmínit krásnou úvodní obrazovku, kde ústřední předmět hry, meč Monado, je zasazen v zemi a travnatá pláň, doprovázená změnou denní doby a nádhernou hudbou, unese snad každou, alespoň trošku citlivou duši. Už od začátku je jasné, kudy se hlavní téma bude ubírat – boj mezi dobrem a zlem. Prolog zobrazuje prastarou potyčku mezi dvěma titány, Bionisem a Mechonisem, jejichž souboj ne a ne skončit, až do jedné chvíle… a ať to zní jakkoliv divně, Bionis se stal „planetou“ pro lidskou rasu, na které nechybí živá města, zelené louky, kouzelné lesy ani pochmurné jeskyně. Věky poté došlo k velké válce lidí a mechonů, které dokázalo zahnat jen jediné, a to legendární meč Monado, o němž legendy praví, že jej v rukou dřímal právě Bionis. Zhruba takhle vypadají první minuty hry a desítky dalších hodin hráče čekají. Příběh možná není tak výjimečný a o knižní bestseller by se nejspíš nejednalo, ale způsob, kterým je hráči servírován, je zkrátka ukázkový. Dobrou hru ale nedělá jen kvalitní příběh, ale hlavně vyladěná a chytlavá hratelnost. A té má Xenoblade na rozdávání. Hrou se prodíráte s naprostou volností a je jen na vás, kolik času na jednotlivých místech strávíte. Nemusíte se bát, že byste se ztratili, protože k hlavnímu cíli vždy směřuje chytrá šipka a lze využít i mapku, pomocí které můžete automaticky přeskočit na důležitá místa, která jste již v minulosti objevili. Nechybí osvědčený systém vybavení, takže postavu si lze nejen zkrášlit, ale hlavně pořádně zesílit. Ve hře je několik typů postav a to má ten důsledek, že každý nemůže používat kterýkoliv kousek vybavení. Například Reyn je fyzicky velmi silná postava, takže nepřekvapí jeho schopnost ovládat obří meče a silnější výzbroj. Oproti tomu Shulk, hlavní protagonista hry, je omezen na ústřední zbraň hry, Monado. Pokud by si někdo nevystačil s vypadlými předměty, lze využít i některého ze sítě obchodníků, u nichž se občas povalují opravdu kvalitní kousky. I ve způsobu nemateriálního vylepšování postav tvůrci vsadili na jistotu a tak je potřeba se pustit do grindování expů a arts bodů. Expy (zkušenostní body) jsou jasné, za boje či questy jich hráč získá určitý počet a po dosažení hranice, která postupem času stoupá, se postava dostane na novou úroveň, která ji posilní od základu. Motivací budiž odměna v podobě nových arts s rozličným využitím. Těch je skutečně pestrá paleta a každá postava má své vlastní a unikátní dovednosti. Kromě běžných útoků, které nepříteli mají způsobit masivní poškození, je potřeba nezanedbat ani další schopnosti, které způsobí buff či debuff efekt. Buff je pozitivní účinek daného artu, například zvýšení síly o určité procento, naopak debuff může být otrava nebo krvácení a tím pádem konstantní úbytek zdraví. Ale pozor, stejné možnosti mají i protivníci a jak se dostáváte dál, i oni jsou o dost chytřejší a zákeřnější. Zmíněné arts points (AP) se získávají výhradně v bojích a slouží k vylepšení již dostupných umění. Zpočátku se jejich hodnota může zdát poměrně vysoká, ale v průběhu hry se z nich stane nedocenitelná věc. Nesmím vynechat ani pokročilejší systém skillů a jejich stromu. Na každý charakter připadá jeden strom se třemi větvemi, z nichž každá má na postavu jiný vliv. Jedna tak může být dobrá pro útočný typ hráčů, druhá zase pro obranáře. Na to se váže i prvek „skill links“, kde si lze nastavit, jak na sebe budou schopnosti jednotlivých postav navazovat. Samostatný odstavec musím věnovat právě soubojům, které jsou od běžných japonských RPG, jenž bývají založena na tahovém stylu boje, docela vzdálené. V libovolnou chvíli mimo souboj si lze vybrat leadera skupiny a ten se stane hráčem ovládanou postavou. Standardní útok, obvykle sekání, činí postava automaticky po zahájení boje, je-li dostatečně blízko svému cíli. Všechny ostatní útoky musí řídit a hlavně promýšlet sám hráč. Hlavní charakter je v boji plně pod kontrolou a lze s ním jakkoliv pohybovat, protože k probírání se jednotlivými arts slouží d-pad. V boji ale nejste sami a tak je potřeba občas zahrát i trošku týmově. S tím je úzce spojena „party gauge“, která má tři stupně, ty se naplní, pokud boj nebudete flákat. Každý dílek můžete spotřebovat k oživení padlého spolubojovníka, a pokud se podaří vyplnění celého řádku, lze přejít k řetězovému útoku. Ten je logicky destruktivnější a hlavně dává možnost na chvilku řídit všechny dostupné postavy. V každé recenzi kterékoliv Wii hry je vždy problematické zhodnocení vizuální stránky. Všichni víme, že současná domácí konzole Nintenda je hardwarově pradávno za zenitem a často to uškodí velmi nadějně vyhlížejícím hrám, mluvím hlavně o nízkém rozlišení. Jsem ale moc rád za to, že Xenoblade (zase jednou) ukazuje všem kritikům, že extrémně detailní grafika je jen pozlátko navíc a pravým klíčem k dobytí hráčových očí je především nápaditost a pořádný design. Na hodiny strávené na překrásných pláních v oblastech Bionisovy nohy budu vzpomínat s úsměvem na tváři. Rozsáhlé pastvině se prohrání živočišstvo všech druhů a velikostí, v trávě se plíží vlci, pod stromy číhají přerostlí pavoukovci, u vody se prochází prazvláštní variace plameňáků a všechno to má pod palcem kolosální obr. Paráda. Obraz musí důstojně doplnit i zvuk, jak už to u japonských her bývá, funguje to. Především výrazně doporučuji okamžitě přepnout z anglického na japonský dabing, protože ten anglický je opět slabší a hře jen ubírá na uvěřitelnosti. V tom japonském nepřijdete ani o tolik oblíbené ječení děvčat a netřeba se strachovat o to, že byste hře neměli rozumět, protože všemi cutscénami vás provedou anglické titulky. Nádherné oblasti doprovází neméně skvělá hudba, která je tak vlezlá, že nejeden hráč si po pár hodinách odskočí k internetu. Samotný poslech sice už postrádá tu pravou atmosféru, ale pokud se s hrou dokážete dostatečně sžít, rozhodně si nejednu melodii vychutnáte i tak. Jak po sobě pročítám předchozí desítky řádků, všímám si, že vlastně nepíšu nic záporného. Ono taky není proč, Xenoblade Chronicles nejen u hráčů získává nejvyšší ocenění naprosto oprávněně. V poslední době jsem se JRPG vyhýbal docela velkým obloukem, protože ty kvalitní by se pravděpodobně daly spočítat na prstech jedné ruky. Xenoblade můj lehce pesimistický pohled změnil o 180 stupňů, protože je to jednoduše perfektní hra. Do hry vtáhne nejen úžasně podaným příběhem, ale taky neuvěřitelně chytlavými souboji a nepříliš složitým systémem vylepšování. Body nestrhne ani slabší grafika, protože zde v žádném případě nemůžeme mluvit o nějaké lenivosti vývojářů. A zda můžu hru doporučit? Stačí se podívat vpravo na počet hvězdiček.