Právě recenzovaná hra by se dala označit jako přímá konkurence pro nedávno vydaný Twisted Metal. Shodou okolností rovněž vychází exkluzivně na Playstation 3. Také v ní soupeříte v arénách proti kamarádům s vozidly, které mají na sobě připevněné raketomety, kulomety a další zbraně. Od oznámení vývojáři jasně psali, že Wheels of Destruction: World Tour je hra zaměřená převážně pro multiplayerová klání. Přesto obsahuje i singleplayerovou část, v níž si můžete všechny herní režimy a mapy osahat proti umělé inteligenci. Ta je docela na obstojné úrovni a rozhodně dokáže být důstojným soupeřem. Jako trénink singleplayerová část postačí, ale dlouhé hodiny u ní neprosedíte. Hlavní je multiplayer, který si můžete dát až ve dvanácti hráčích skrze Playstation Network. Na ten vývojáři hodně sázeli, ale dopadl dost nevalně. Když už se připojíte k nějaké té hře, což je docela problém vzhledem k malému počtu hráčů, tak hra má tendenci lagovat, jindy vás nekompromisně odpojí. Ani motivace k hraní tu není, jen se vám vaše úspěchy zapisují do celosvětového žebříčku, abyste tak soupeřili s dalšími hráči.

Twisted Metal ukázal, jak se dá udělat bláznivá akce, v níž se budete s kamarády nahánět ve vozidlech a střílet po sobě vším, co vám přijde pod ruku. Hlavně ale obsahoval i zcela intuitivní ovládání, což se u Wheels of Destruction neděje ani v nejmenším, protože s ovládáním jsem po celou dobu testování bojoval. Přišlo mi takové dost těžkopádné, hlavně zatáčení bylo kolikrát doslova peklem. Než jsem se vždy vymotal, už jsem měl vozidlo na kusy. Když ovládání moc nefunguje, je poté těžké se bavit. Každopádně máte na výběr hned z pěti druhů vozidel, které se od sebe odlišují rychlostí, výdrží a několika dalšími atributy. Ve výsledku se ale ovládají podobně a jen obtížně budete hledat nějaký větší rozdíl. Na začátku jsem nakousl, že vozidla mají na sobě připevněné zbraně. Opět tu najdete jen normální zbraně, jako samopaly, plamenomet, raketomet a několik dalších. Více bohužel nic.

Co rozhodně hru nevylepší, je nabídka herních režimů. Před vydáním jsem očekával, že vývojáři přijdou s něčím originálním, ale výsledek je velkým zklamáním. Najdete tu jen klasický Deathmatch a Team Deathmatch, přičemž tím nejzajímavějším režimem je rovněž ohraný Capture the Flag, který nemůže chybět v žádné akční hře, i když je mnohdy upravován do několika variant. Zde ovšem musíte naprosto standardně dojet na základnu soupeřícího týmu, ukrást mu vlajku a poté s ní odjet na svoji základnu. Nic jiného se po vás nechce. Naštěstí potěší trochu design jednotlivých levelů. Těch je tu také málo, jen pět, ale každý se určitě povedl a nabízí docela dost ramp nebo skokánků, abyste se dostatečně vyblbli. Každá úroveň je vždy inspirovaná známým městem, takže si zabojujete na mapě inspirované Londýnem, Tokyem nebo Seattlem, který je pokrytý sněhem.

Pokud alespoň v něčem Wheels of Destruction: World Tour tak trochu boduje, je to vizuální stránka. Ta nevypadá vůbec zle, dokonce bych řekl, že arény jsou na pohled pěkné, stejně tak modely vozidel a pěkně se dívá i na všelijaké efekty, třeba výbuchy. Grafická stránka rozhodně nezklame, navíc se po celou dobu hra hýbe svižně a neruší tak od hraní. Horší je to už s hudební a zvukovou stránkou, jenž je dost nevýrazná a k takovéto hře by slušelo něco výraznějšího, co vás zavrtá do sedačky. Zde tomu tak bohužel není.

Na Wheels of Destruction: World Tour se dobře dívá, ale to je tak vše. Hratelnost je daleko za očekávání, rozhodně nepotěší malá nabídka map ani pouze tři naprosto klasické a dneska už trochu ohrané herní režimy. U hry, která je zaměřená převážně na multiplayer, je toto docela problém. Nechci malovat čerta na zeď, ale nedokážu si představit, že tuto hru bude někdo za pár týdnů hrát, když už nyní servery zejí prázdnotou, a to je několik dnů po vydání. Raději si našetřené peníze ponechte na něco lepšího.