Akčních RPG ve stylu Diabla na konzolích moc není. Proto určitě nedávné hry jako Dungeon Hunter: Aliance nebo Torchlight udělaly radost nejednomu fanouškovi tohoto žánru. V obou případech se ovšem jednalo o menší stahovatelné hry na digitální služby, ale nyní přichází konečně velký titul, který vychází z populárního univerza a navíc za ním stojí vývojáři ze studia Obsidian - Fallout New Vegas nebo Neverwinter Nights. Tou hrou je pochopitelně Dungeon Siege III, na který se nyní podíváme.

První dva díly Dungeon Siege stavěly na celkem originálním a zajímavém příběhu, což se bohužel nedá říci o třetí kapitole. Je docela škoda, že vypravěči, jaké Obsidian bezesporu má ve svých řadách, vymysleli jen lehce nadprůměrný příběh bez větší hloubky. Hráč se opět vrací do království Ehb, přičemž je jeden z posledních představitelů Desáté legie. Protože je celé království ohrožováno temnotou, je na hráči, aby sjednal pořádek a zabránil nevyhnutelnému. Už začátek, který je vyprávěn skrze kreslené sekvence, dá tak trochu vědět, že na vše úplně čas nebyl, takže na perfektní animované filmečky, nad kterými u konkurence slintá úplně každý, si zde budete muset nechat zajít chuť. Každopádně i když se příběh už záhy po zapnutí zvrtne v pronásledování hlavního viníka, Jane Kassynder, tak hra obsahuje i spoustu vedlejších úkolů a morálních rozhodnutích, která ovlivní zbytek hry. Vedlejší úkoly jsou navíc důležité i pro vaše levelování, takže se je vyplatí plnit. Než se vůbec pustíte do hraní, musíte si vytvořit postavu. Zde máte hned čtyři třídy, které se od sebe dost odlišují, a to nejen stylem boje. Máte tu rytíře, pistolnici, čaroděje a slečnu, která si libuje v používání ohně. Výběr postavy je pro postup hrou klíčový, protože už nemáte možnost ji později změnit, ačkoliv během hry ostatní potkáte a budete je moci přizvat do svého boje. Nyní jsem nakousl, že během hry nebudete po většinu času sami. Po zhruba hodince hraní se k vám do party přidá první spolubojovník, přičemž v tuto chvíli se ze hry stane velmi lehká záležitost. Na normální obtížnost je totiž skoro nemožné umřít, a to i z toho důvodu, že vás AI oživuje. Pokud tety není mrtvé. Možná i díky tomu vám hraní na normální obtížnost zabere nějakých deset hodin, což rozhodně není moc, když to porovnáme s konkurencí, třeba od Bioware. Každopádně umělá inteligence spolubojovníka je obstojná a dá se říci, že je dobrým partnerem v bitvách proti slabším protivníkům, ale i těm silnějším. Pokud ale budete chtít zažít nějakou větší výzvu, je tu další obtížnost. Už předchozí dva díly stavěly na velké linearitě, přičemž hlavním úkolem vždy bylo poražení ústředního neřáda. Je ale smutné vidět, že se třetí díl zvrtnul pouze do koridorové mlátičky. V jeskyních se dá pochopit, že máte jen jednu cestu, ale tu máte naprosto všude, navíc je dost úzká, takže nemáte kde zabloudit. Prakticky neustále chodíte jednou cestou a likvidujete vše, co se vám postaví do cesty. Na začátku to jsou pocestní loupežníci, poté obří pavouci, kostlivci a další monstra, která na vás přivolal hlavní padouch. Jejich AI už tak dobrá není, takže se kolikrát na moc ran nezmůžou. Lépe na tom nejsou ani bossové. Zatímco v Diablu 2 tvořili menší či větší bossové nějakou tu výzvu, zde tomu tak není a jejich porážka je jen otázkou minuty, maximálně dvou. Souboje s bossy tak nepředstavují až na výjimky žádnou výzvu, což je docela škoda. Abych ale jen nekritizoval, tak musím ocenit pěknou atmosféru zdejšího světa a nádherné lokace (těch je tu docela dost), do kterých se dostanete. Ať už budete procházet kdekoliv, všude si budete hraní neuvěřitelně užívat a i tu funguje ono velké kouzlo, které vás od hraní jen tak nepustí. Hratelnost, to je totiž jedna velká droga. Navíc jí dopomáhá i velmi příjemné ovládání. I když by se mohlo na začátku zdát, že díky hodně funkcím se postupně v tom všem ztratíte, opak je pravdou. K pohybu postavy slouží levá analogová páčka, pro boj a krytí tu jsou klasická akční tlačítka. Někdy je třeba tlačítka kombinovat, třeba na léčení, ale po pár vyzkoušeních už automaticky budete vědět, kde a co přesně zmáčknout. Ovládání je v rámci možností určitě povedené a jen těžko si představit, že by šlo vyřešit lépe. Ona sázka na velkou jednoduchost je vidět i v používání lektvarů k léčení. Teda lektvarů, zde žádné nenaleznete. Na levé straně dole máte pod ukazatelem zdraví několik kuliček, které si doplňujete bojem. Když vám klesne život, můžete je použít, přičemž hrdina se začne sám léčit. To je možná i menší nevýhoda, protože se mu nedoplní život hned, ale postupně mu přibývá, takže se musíte někam schovat nebo běžet před nepřítelem, který vás pronásleduje. Většinou ale v těchto situacích pomůže AI. Jen jediná věc na ovládacích prvcích zřejmě bude štvát nejednoho hráče. Tou věcí je inventář, který je zbytečně složitý a není tak uživatelky příjemný, jak by bylo třeba. Je v něm až moc záložek a dalších věcí, které by se daly určitě udělat jednodušeji. Navíc ani strom dovedností není zrovna jednoduchý na porozumění. Co ale nejvíce inventář zabíjí, je zkoumání objevených předmětů. U každého se vám jen objeví nápis NEW, takže už víte, kam kliknout a případně si obléci něco lepšího. Zkoumání, co daný předmět umí a jaké jsou jeho vlastnosti, je tu pasé. To je další mínus, protože hra podobného stylu má na tomto stavět. Určitě zamrzí i fakt, že zbraně nejdou vůbec vylepšovat. I díky nulovému zkoumání předmětů se nejde divit, že sebou nemůžete mít společníka v podobě oslíka, který vám v prvním i druhém dílu tahal vaše věci. Navíc většinou stejně seberete jen samé krámy, které vám budou na dvě věci. Naštěstí alespoň deníček s úkoly jasně označuje, jaký úkol je ten hlavní a jaký vedlejší, přičemž vám i píše, kam se máte dostat a co přesně máte udělat. Deníček je tak určitě důležitou pomůckou, kterou budete využívat hodně často. Z předchozích odstavců jste mohli usoudit, že Dungeon Siege III přímo svádí pro kooperativní radovánky. Ty tu opravdu jsou, ale ne v takové formě, v jaké by chtěla asi většina hráčů. Pokud hru zapnete, může se k vám kamarád připojit, ale je jen vaším poskokem. Nemůže si ani přenést vlastní postavu, jako třeba ve druhém Diablu, což je docela frustrujícím faktem. Kooperativní režim je určitě na jedno zahrání povedený, ale nenabízí nic, proč byste se k němu měli vracet. To je škoda, protože taková hra má stavět právě na něm, což ukázalo právě zmiňované druhé Diablo. Hráči ho i díky kooperativnímu režimu hrají do dnes. Vzhled třetího Dungeon Siege rozhodně není špatný. Grafika je povedená, postavy mají spoustu detailů a ochuzené není ani prostředí. Navíc sem tam se objeví nějaký pěkný efekt, třeba od kouzla. Co musím přičíst vývojářům k dobru je i fakt, že ani v těch největších šarvátkách neklesá framerate, takže vás nic od hraní neruší. Pochvalu si zaslouží i hudební doprovod, který navozuje tu správnou fantasy atmosféru. Dungeon Siege III je určitě povedenou akční RPG hrou, kterou by si měl zahrát každý fanoušek tohoto žánru. Po dohrání se ovšem neubráníte pocitu, že toho molo být přeci jenom o trochu více a ve větší hloubce, jakou má konkurence. Takhle tu máme jen dobře hratelnou diablovku, která neurazí, ale ani nenadchne.

Komentáře (1)

Přidejte svůj názor do diskuze!

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

senator

19. července 2011 v 14:25

Hrál jsem Sacred na PS3 a byla super, teď chci koupit Dungeon Siege III tak doufám že bude taky super, ale hlavně si moc přeju aby vyšlo Diablo III na konzole, to bude snad opravdová bomba! [s16]